Domácí tepláková „idylka“ ve třech

Co jiného by divákům mohlo Divadlo Mír nabídnout než komedii, jelikož se jako jediná ostravská scéna na tento žánr specializuje. Minulý rok se v rámci festivalu OST-RA-VAR divadlo představilo s úspěšnou inscenací Kdo je pan Schmitt?, tento ročník se na diváky vytasilo se svou novinkou Už ani den!, která měla premiéru teprve 19. listopadu. Tato inscenace vznikla podle hry z roku 2011 s názvem Ani o den dýl! od francouzského dramatika Clémenta Michela, na jejíž režii se podílel Albert Čuba s dramaturgem Máriem Drgoňou.

Konverzační komedie Už ani den! vychází z banální zápletky postavené na vztahové krizi páru Přemysla (Štěpán Kozub) a Simony (Kristýna Leichtová), do níž se pod tlakem za pomoci lži zamotá i Přemyslův nejlepší kamarád Marcel (Robin Ferro). Ten předstírá smrt své matky, aby se mohl na chvíli přistěhovat k této nešťastné dvojici a společně s Marcelem přinutili Simonu k rozchodu a odstěhování se z bytu. Ovšem obecně je známo, že lež má krátké nohy, a tak ač se všichni aktéři k sobě chovají neupřímně, je jasné, že musí jednou vše prasknout, navíc se vše tak nějak (ne)očekávaně zamotá. Nicméně na pozadí tohoto jednoduchého příběhu vyplouvají na povrch stále vděčná témata a motivy, jako například partnerská neupřímnost, touha po novém životě, nebo mužská ješitnost a ženská přecitlivělost, ovšem vše je zobrazeno na bázi genderových stereotypů a sám text v sobě nenese nějakou hloubku. Zkrátka cílem tohoto titulu je pobavit na základě divákům známých vzorců chování a nepřináší s sebou nic nového, ať už jde o myšlenky nebo gradaci děje, čímž ale nechci opovrhovat samotným žánrem komedie. Avšak se obávám, že tentokrát se tvůrci Divadla Mír tak trochu „přehmátli“ a oproti zde jiným uvedeným titulům se drží tato inscenace průměrné úrovně.

Byť vizuálně na první pohled skrze výpravu inscenace působí příjemně domácky, jelikož se odehrává na scéně stylizované do bytu s „ikeáckým“ vybavením a pár ethno doplňky, jde jen o jakýsi klam, jelikož herecké výkony už tak přirozené nejsou. Respektive hlavní kámen úrazu shledávám v případě vystupování Štěpána Kozuba v roli Přemysla, u něhož mi už začínají jeho role splývat v jednu, byť rozhodně nelze pochybovat, že jde o schopného herce, který má pestrý výrazový rejstřík. Nicméně od úspěšných počátků Divadla Mír už uplynula nějaká doba a ač se scéna vykazuje originálním repertoárem, Štěpán Kozub se zde začíná stylizovat do polohy neurotika, který kdykoli přijde na jeviště, diváci se musí smát, a v této poloze zakrňuje. To platí i u představení Už ani den!, při němž záměrně přehání, místo přirozené mluvy skoro až křičí a po jevišti se pohybuje afektovaně, dokonce někdy používá s jinými inscenacemi totožných gest a mimiky. Toto Kozubovo umělé počínání škodí nejen celkovému dojmu z představení, ale zastiňuje jím i své dva herecké kolegy Kristýnu Leichtovou a Robina Ferra, kteří ve svých rolích působí přirozeně a s tempem hlasu i gesty přehání jen tehdy, pokud je to nutné.

Nicméně podle reakcí publika usuzuji, že se režisérovi Albertovi Čubovi povedlo dovršit jeho cíle – vytvořit „řachandu“, jelikož valná většina diváků během představení Už ani den! stále puká smíchy. Ovšem mě samotnou znepokojuje představa, že tato scéna uvázne ve svých inscenačních vzorcích a nebude vykazovat už žádnou progresi, což je dle mého názoru na škodu, protože z počátku to vypadalo, že Divadlo Mír má nakročeno dobrým směrem.

Petra Kupcová