Heda, co není Heda

Po zhlédnutí inscenace Heda Gablerová: teorie dospělosti vyvstává jedna velmi vážná otázka. Proč má někdo potřebu přepisovat kvalitní starší klasické texty do moderních aktualizací? Hned v úvodu se svěřím, že si na ni nedokážu odpovědět. Navíc když právě Ibsenovo drama může ve skoro nezměněné podobě stále přesně promlouvat o naší současnosti, o čemž svědčí například Nebeského inscenace v Divadle v Dlouhé z roku 2016. Anna Saavedra si ve své parafrázi Ibsenova dramatu vypůjčila postavy, které však dosazuje do velmi ploché zápletky, která má s velkolepým realistickým dramatem společného pramálo. Postavám chybí takřka jakákoliv motivace k jejich počínání. Proč se Heda rozešla se svým bývalým partnerem Eilertem Lovborgem a vzala si Tesmana, když ji to zjevně stále táhne k bývalému? Jaký smysl měla zmínka o ukradení tématu odborné publikace, když se dál nijak nerozpracovává a oba akademičtí rivalové jdou vzápětí společně popíjet? Proč se Tesmanova sestra Julie svěřuje, že se chce Hedě zalíbit novým kusem oblečení, když na ni vzápětí křičí nelichotivé věty o tom, jak její švagrová během svatební cesty ztloustla? Jak Lovborg během až mírně násilnického svádění Hedy zjistil, že je těhotná, pročež sexuální ataky přerušil? Podobných otázek je spousta a inscenace je nijak nezodpovídá. Aby měl divák jasno, musí značně fabulovat a mnohé si prostě vymyslet, aby alespoň trochu dávalo smysl, že postavy jednají tak, jak jednají. Jistě, můžeme to pokládat za téma inscenace. Generace třicátníků, která neví, co chce, proč dělá to, co dělá, kam směřuje a čeho chce dosáhnout. Jenže i v tomhle případě by jejich tápání mělo držet alespoň nějakou linku, komplexní tvar, který by jejich bezradnost vystihoval dostatečně zřetelně, aby bylo jasné, že ji inscenace tematizuje a nejedná se o omyl způsobený nedbalostí a nedostatečným domyšlením zápletky, motivace a prehistorie postav.

Herci se se svým nelehkým údělem poprali na výbornou, jde z nich skvělá energie, snaží se šablonovitým postavám vdechnout život, což se jim vlastně i daří, ale v textu předepsané počínání postav zkrátka stále zůstává nelogické. Bohužel větší oporu jim po slabém textu i dramaturgii neposkytuje ani režie. Mizanscény nejsou postaveny nijak výmluvně, lidé se míhají po scéně bez většího opodstatnění (co je tak fascinujícího na pravé stěně před tou obrovskou krabicí, že k ní tolikrát jdou, aby se jí dotkli?).

Kromě hereckých výkonů, které inscenaci táhnou, je třeba vyzdvihnout i elegantní scénografii a trefné kostýmy, díky čemuž je sledování celého představení vizuálně poutavé a divák může obdivovat semišové sandále na vysokém podpatku, dominantní moderní luxusní chlupatou sedačku, flitrované blýskavé šaty i vchod na terasu s výhledem na podzimní les. Z realistického rámce inscenace, který je pouze místy trochu nadsazován (například při hádkách, aby herci mírně podpořili slovní humor a některé vtipné pointy), vyčnívají dvě stylizované scény a právě ty hodnotím jako nejpovedenější a nejzajímavější. První z nich je snový vstup do Hediny představivosti, při němž se strhne rychlá přestřelka a druhým je již zmiňované svádění, laškování, hra na kočku a myš se silným sexuálním nábojem mezi Hedou a Lovborgem. Ztvárněna je poetickou pohybovou choreografií, kdy se těla představitelů obou herců za doprovodu hudby vzájemně přeskupují a beze slov shrnují dynamiku současného vztahu těchto dvou lidí.

Po hodině a půl, kdy se ale bohužel nevyskytne jediný skutečný dramatický konflikt, který by byl něčím zajímavý, žádná palčivá otázka, kterou by alespoň jedna z postav musela neodkladně řešit, se schyluje ke konci a Heda se jde (skoro až z povinnosti vůči Ibsenově předloze) zastřelit. Jenže nezastřelí. Tvůrci ale ani zde nenabízejí jednoznačnou odpověď, proč se rozhodli závěr takto změnit. Nenašla odvahu? Rozmyslela si to, protože prostě příběh nenabízí dostatečné důvody pro její sebevraždu, jinými slovy chyběla jí motivace? Je natolik nerozhodná? A možná je to všechno ještě prostší. Vrátíme-li se o pár výstupů zpátky, zjistíme, že “rodinný přítel” (jeho vztah k Hedě a jejímu manželovi je rovněž jenom naznačen a nedotažen) Hedě předal pistoli nenabitou. Nenabitá pistole vytváří skvělou paralelu s celou inscenací. Tvůrci měli funkční nástroje - Ibsenovo drama, sehraný herecký ansámbl i podařenou scénografii a atmosferický hudební podkres - jenže zkrátka nenaplnili nábojnici v podobě jasného sdělení nebo fungující dramaturgicko-režijní koncepce.

Veronika Švecová