Démonická podívaná na prknech Divadla Petra Bezruče

Bulgakovův román Mistr a Markétka patří neodmyslitelně k jednomu z nejznámějších děl ruské literatury, které je nejen pro své neutišitelné téma souboje dobra a zla, ale také velice složitý příběh, atraktivní pro divadelní adaptaci, ale vždy se jedná o obrovskou výzvu. Té se na konci sezóny 2018/2019 lapilo i Divadlo Petra Bezruče v čele s režisérem Alexandrem Minajevem a dramaturgyní Kateřinou Menclerovou a 10. května proběhla premiéra stejnojmenné inscenace.

Byť se Mistr a Markétka označuje také jako divadelní román, jelikož svou strukturou připomíná dramatický text, není snadné se vyrovnat s komplikovaností děje, který se skládá ze čtyř narativů. Konkrétně se jedná o starodávný příběh filozofa Ješui Ha-Nocriho a Piláta Pontského, pak je zde zastoupená i milostná zápletka Mistra a Markétky, dále se jedná o historku spisovatele Berlioze a básníka Bezprizorného, ovšem všechny tři linie spojuje ta hlavní, a to konání suity pod vedením ďábla Wolanda. S tím si dramaturgyně Kateřina Menclerová zdárně poradila a ač předloha je psaná v er-formě, na divadelních prknech jsou vypravěči Wolandovi stoupenci (Kocour Kňour, Korovjev, Azazazelo, Hela), kteří si příběh v průběhu představení různě předávají. Ovšem nejen to, s publikem udržují kontakt, různě s ním interagují a dění s nadsázkou komentují, což vyvolává zcizovací efekt, který se podílí na zdárné divákově orientaci v příběhu, byť ani samotný román nečetl. Jelikož je sama předloha dosti rozsáhlá, skládá se ze 32 kapitol, divákovi je děj Mistra a Markétky představen v 18 obrazech. Část románových pasáží je převyprávěna již zmíněnou suitou, což vede k dynamickému spádu představení.

Nejen však dramatizace, ale také scéna podle návrhu Lucie Labajové napomáhá se divákovi orientovat v ději. Představení probíhá podél boční stěny sálu, která je širší než jeviště DPB, což s sebou nese technické výhody, ale také dochází k prostorovému ozvláštnění. Na počátku scénu tvoří pouze pódium, na němž je lavička, a za ním se nachází malá budka s občerstvením, čímž jsou diváci uvedeni do prostředí osudných Patriarchových rybníků, kde celý román začíná. Postupně se k oné budce (mansionu), přidávají i další buňky, které se vždy týkají další dějové linie. V první části představení jsou tyto prostory od sebe odděleny, avšak když se všechny čtyři dějové linie prolnou, což se stane až v druhé části, dojde ke zrušení stěn mezi jednotlivými buňkami a vzniká jeviště se dvěma hracími plány. Určitou suverenitu i v rámci prostoru si nese příběh filozofa Ješui Ha-Nocriho a Piláta Pontského, který se ke konci představení odehrává na klasickém jevišti DPB, jež se od onoho mansionového nachází po pravé straně. Právě zde na závěr dochází k ukřižování Ješui, což akcentuje hlavní téma, a to otázku vzniku zla v člověka.

S vizuálním provedením samozřejmě kromě prostoru také souvisí kostýmy, které pro tuto inscenaci navrhl David Janošek. Ty se zdařile doplňují s mansionovým jevištěm odkazujícím se k lidovému divadlu, jelikož se drží groteskního stylu a často hraničí až s kýčem. Zároveň vystihují daný charakter postavy, například zatímco suita je oděna do křiklavých kostýmů v černých a červených odstínech nazdobených různými kovovými řetězy a šperky, umělci z okruhu přátel Berlioze a Bezprizorného mají na sobě strojené obleky, fraky a brýle. Ze všech různých karikatur jako nejpřirozenější vynikají mistr společně s Markétkou nebo Ješua Ha-Nocri, jelikož na sobě mají světlý oděv bez zbytečných ozdob, což se odkazuje k čistotě daných postav, které nefungují pod vlivem jakési masky. Důležité je si povšimnout, jak si Janošek pohrál s vyobrazením samotného ďábla. Zatímco Woland, coby dirigent konání veškerého zla, je oděn do úhledného tmavého obleku a má hůl, Korovjev, jeho pravá ruka, je stylizován jako androgynní postava. Jeho kostým se skládá z bot na podpatku, nabírané sukně a saka, a tak vetší děs i odpor vyvolává právě on a Woland působí spíše jako sympaťák.

Tyto antipatie vyvolávají kromě vzhledu postav i samotní herci, jelikož Ondřej Bret v roli Korovjeva působí skutečně démonicky. S publikem jako jeden z členů suity komunikuje nejčastěji právě on, je drzý, diváky se nebojí bezprizorně oslovit, ba je dokonce urazit. Je impulsivní, často se nahlas ironicky směje. Oproti tomu Norbert Lichý jako Woland je ve svém projevu poklidný, k hledišti konkrétně nehovoří. Možná je to až paradox, nicméně právě Lichý díky své přirozenosti ve svém pojetím zdařile zlidšťuje ďábla a tak se dosti blíží poloze, ve kterých se nachází Pavla Gajdošíková jako Markétka a Lukáš Melník jako Mistr. Ti se právě nějak zvláště nestylizují, ve svém projevu příliš nepřehání a jsou spontánní. Režisér Alexandr Minajev si tak bravurně pohrál s divákovou představou o podobě ďábla, čímž do značné míry relativizuje samotné zlo.

Celkově je inscenace komplexní, jelikož se tvůrcům podařilo věrně držet předlohy, ve které se dohromady snoubí grotesknost se spiritualitou, díky čemuž dochází ke karikaturnímu zobrazení nejen Bulgakovovy doby, ale i dnešní společnosti. Nejvíce si cením kvalitní dramatizace Kateřiny Menclerové, která je otevřena nejen znalcům autorova díla, ale je schopna nadchnout i ty, kteří onen román zatím nečetli.

Petra Kupcová