Slibný odrazový můstek NDM

Havlův text Odcházení asi netřeba dlouho představovat, ve známost vstoupil i díky autorovu stejnojmennému filmovému režijnímu debutu z roku 2011, k čemuž se ještě později vrátím. Kancléř Rieger, který skončil ve své funkci, se chystá na slavné reflektování své politické kariéry, ale záhy se ukáže, že každý je nahraditelný a Rieger si žádný pomník vystavět nedokázal. Jediné informace o něm, které někoho zajímají, jsou pomluvy a drby v bulvárním deníku Fuj! Pro Odcházení jsou symptomatické aluze na Čechovův Višňový sad a Shakespearova Krále Leara nebo Hamleta.

Inscenace Národního divadla moravskoslezského v režii Vojtěcha Štěpánka pojímá text poctivě, tzn. že každý herec ví, koho hraje, střídají větší míru stylizace s civilním herectvím, ovšem trochu nahodile bez nějakého zřejmého klíče. Komicky to funguje, když se do inscenace zapojuje Hlas z reproduktorů, který je hlasem alter ega autora dramatu, který svými režijními připomínkami a poznámkami ohledně samotného vzniku textu představení koriguje nebo vtipně glosuje. (V zhlédnuté inscenaci se ozývá hlas režiséra, ale v mnoha jiných inscenacích byla použita přímo nahrávka hlasu Václava Havla). Několikrát slyšíme, že by herci neměli přehrávat a přehnaně stylizovat, snažit se o nadbytečné komediální výstupy a nadsázky. Přirozeně si přeje, aby především nechali vyznít samotný text. Jenže temporytmus inscenace je v první polovině poněkud zdlouhavý, což sám Hlas zmiňuje jako záměr, aby divák pak o to více ocenil, až se akce rozjede. Pozornost je ale skutečně velmi těžké udržet. Nechat herce unést tuto tíhu rozvleklejší expozice je dost složitý úkol a bohužel ne všichni ho zvládají. Naplnit “čechovovský podtext”, kdy se na scéně nic moc neděje, ale přesto se divák dokáže soustředit, vyžaduje velmi silné herecké charisma, které i bez velké hyperbolizace a extravagantních kousků dokáže s divákem komunikovat. Velmi vkusně se do těchto poloh trefila Veronika Forejtová jako starostlivá, ale trochu přepečlivělá a zmatená Riegrova matka, hejskovský novinář Jack Petra Housky spolu s fotografem Bobem v podání Roberta Finty a Osvald (vlastně Čechovův Firs), kterého vystihl Vladimír Čapka. Myslím, že i přes dramatikův záměr by si režijně-dramaturgický tým mohl dovolit první polovinu proškrtat a trochu zrychlit, obávám se ale, že jim v tom bránili vlastníci autorských práv.

Havlův zveřejněný záměr nadchnout diváka skrze pomalejší první polovinu pro akčnější druhou část se ale (tedy na úkor té unavenější části před přestávkou) vyvedl. Svůj podíl na tom mají zejména častější zcizující komentáře Hlasu, u nichž je zajímavé, že na ně herci, potažmo postavy divadla na divadle nereagují vždy stejně a princip tak vydrží funkční delší dobu, i když se častěji opakuje. Jednou postavy jen čekají, než se Hlas vymluví, aby se dál mohly věnovat svému jevištnímu životu, jindy tuhnou ve štronzu, což vytváří dojem, že Hlas má moc hru úplně stopnout, a v jiný moment se zase třeba pohybují pomaleji, jako by jejich jednání zrovna v reálném čase vznikalo z pera autora. Komentář o využití prázdné scény, kdy už všechny postavy jeviště opustily a Hlas komentuje, jak na nastalou situaci většinou divák v různých fází reaguje, trochu shazuje fakt, že si tvůrci netroufli nechat diváka si oněmi fázemi skutečně projít, ale osvětlili mu je dopředu, čímž mu de facto zabránili, aby si je reálně poctivě zakusil.

Působivým obrazem je scéna nazvaná “balábile”, kdy postavy v jakémsi nadpřirozeném transu ve velmi podařené pohybové stylizaci tančí. Rozhýbou celý prostor, který jim scénografie skýtá. Dvojrozměrný dům s okenicemi a vraty se otevře jak adventní kalendář, v jehož okýnkách i před ním sledujeme hemžení postav. Pohyb je tak rozvrstven nejen horizontálně ale díky vyšším patrům zmíněného domu i vertikálně. Druhá polovina už podařeně “šlape” a roztáčí se koloběh výměny politických funkcionářů a všechna naznačená témata spějí k uzavření svého oblouku. Režisér se spolu s herci pouští do větší nadsázky, která nevyznívá trapně, ale přesně balancuje na pomezí ironie a vážnosti. Humorem se nešetří, přesto každá z postav úspěšně dohrává své téma, ať už zhrzené dlouholeté partnerky, zapomenutého sluhy, věrné milující dcer\, oportunistického poradce, nebo Riegrova nástupce politika-lobbisty Kleina, který nenásilně upozorňuje na vložené satirické paralely s osobností bývalého prezidenta a Havlova nástupce Václava Klause. Hlavní postava ztvárněná Janem Fišarem se již v úvodu vzdaluje od předlohy, která líčí Riegera jako silného, charismatického politika, který se snaží s noblesou uzavřít svou kariéru, směrem k hodnému děděčkovi, který už od začátku svým vystupováním předjímá, co jej na konci čeká.

Vskutku pozoruhodná je ale nápadná podobnost s již zmíněným filmem, která je podpořena jak kostýmy, tak i typovým obsazením herců, kteří si jsou nezřídka podobní s filmovými protagonisty. Tvůrci inscenace v tomto ohledu vlastně nenabízejí nový pohled na Havlovo poslední drama, místo něj divákovi předkládají solidní adaptaci filmového zpracování. Což rozhodně není málo. Citlivá nepříliš invazivní režie, kvalitní (byť ne strhující a mírně nevyrovnané) herecké výkony, příjemná scénografie a ku konci se zlepšující temporytmus se skládají ve slibnou inscenaci, od které by se směřování ostravského národního divadla mohlo dále odrazit. Odcházení repertoáru Národního divadla moravskoslezského sluší a z porovnání se zbylými dvěma inscenacemi uváděných na jeho velkých jevištích, které jsme v rámci Ostravaru měli možnost vidět, vychází jako jasný vítěz.

Veronika Švecová