Herecká smršť Marka Cisovského

Jedna z odvážných a provokativních grotesek Thomase Bernharda měla v ostravské Aréně premiéru 12. ledna 2019, uvedena byla však již v dřívějších letech, a to nejen v Ostravě, ale také v Brně a v Praze. V Ostravě se jí ujal polský režisér André Hübner-Ochodlo. V příběhu hry Divadelník se Bernhard inspiroval skandálem, který vyvolal s požadavkem vypnutí nouzových světel na Salcburském festivalu v roce 1972, kde měla premiéru jeho hra Ignorant a šílenec. Jeho osobní zkušenosti se odrážejí i v ostatních hrách, často se vysmíval Rakušanům a jeho postavy většinou stylizoval do pohrdavých a znechucených promluv.

Scéna v Aréně je stylizovaná do prostoru špinavého a starého potenciálního divadelního sálu, který chce využít italský herec Bruscon (Marek Cisovský) s jeho rodinou pro uvedení jeho komedie Kolo dějin. Konkrétně je dějiště situováno do hostince U černého jelena ve vesnici Utzbach. Již dříve zmíněná špinavost a nechutnost prostředí připomíná jatka, což tematicky vystihuje zabíjení prasat, ke kterému v hostinci dochází. Zároveň také symbolizuje pocity a duševní rozpoložení hlavní postavy Bruscona, který sice touží po kráse, vysoké estetičnosti a hlavně úspěchu, ale zároveň se vyznačuje sebestředností a přetékajícím egoismem. Nejen vizuál scénografie a kostýmů je silná a vydařená složka inscenace. Už při příchodu do sálu musí divák projít plastovou zástěnou zašpiněnou od krve, následně se divák ocitne před až hororově vypadající místností plnou krve, špíny a nepořádku. Do kontrastu jsou stylizované kostýmy členů Brusconovi rodiny a samotného Bruscona; hodně se podobají viktoriánskému stylu oblékání, Bruscon má navíc bílou tvář, černé rty a blond paruku. Paradoxně je tedy scéna velmi temná a děsivá, přestože se Bruscon chystá hrát komedii. Atmosféru doplňuje i arytmická hudba, která je spíš nějakým shlukem různých náhodných tónů.

Bernhard měl v oblibě psát své hry ve formě dlouhého monologu s minimálním užitím dialogu. Tak je tomu i v Divadelníkovi, kde veškeré promluvy pronáší právě Marek Cisovský. Ostatní postavy ho jen doplňují, ale jejich herectví je založeno hlavně na pohybu a mimoslovním vyjadřování. Herectví Cisovského je založeno na jakémsi patosu, zvláštních výrazových prostředcích a rychlých nečekaných pohybech. Občas dochází ke gagům, které odkazují na komedii dell'arte a na postavu Harlekýna. Pohyby jsou stylizované, táhlé a každá postava má svůj vlastní charakterový styl. Dcera Bruscona (Anna Polcrová) je energická a bláznivá, stále v ní přebývá dětská radost, jeho syn (Vojtěch Lipina) je naopak pomalý a nemotorný. Bruscon je všechny koriguje a diktuje jim, co mají dělat, symbolizuje to diktátorství Napoleona, Hitlera a Caesara, o kterých chce hrát jeho komedii. Chce, aby vše bylo perfektní a krásné, čímž tak trochu svoji rodinu tyranizuje a dost naráží na jejich špatné herectví.

Originální složkou v inscenaci je projekce obličejů na zadní část jeviště, tak má divák výhodu v tom, že vidí mimiku herců, zároveň to místy dodává komičnost. Stejně tak i Brusconovy narážky na divadlo a špatné herce a herecky. O sobě tvrdí, že je nejlepší: „Shakespeare, Voltaire a já!“

Vizuál inscenace a skvělý herecký výkon Cisovského tvoří pro diváka nezapomenutelný zážitek v temné a děsivé atmosféře, skoro až hororové grotesky. Pro účastníky festivalu to byla hlavně žánrově a tematicky specifická a příjemná změna.

Šárka Beníčková