Láska v Evropě

Sado Viliama Klimáčka ironizuje zdánlivě otevřenou náruč Evropské unie nabízející značně utopickou představu rovnocennosti a vzájemné pomoci v harmonicky sjednocené Evropě. Stejné Evropě prosazující direktivní politický program jednotných pravidel a zásahů do administrativ vlád evropských států vymáhaných prostřednictvím složitého byrokratického aparátu. Jedním z nástrojů jsou i evropské dotace, jež katalyzují dění hry.

Sehraný tandem Ivan Krejčí – Tomáš Vůjtek volí formu scénického čtení. Zvolený postup vyplývá přímo z dramatického textu. Nacházíme se totiž na čtené zkoušce inscenace monodramatu Nevinnost představující příležitost pro lehce naivní herečku z Ostravy Evu (Viktórie Pejková). Ke svému projektu realizovanému z evropských peněz přizve mezinárodní tým divadelníků složený z neurotického rakouského režiséra Franze (Marka Cisovského) sklouzávajícího k alkoholismu, německé scénografky Ute (Terezy Cisovské) a francouzského hudebního skladatele Marca (Šimona Krupy). Zkoušená inscenace nabízí modelový příběh domorodé tahitské milenky Paula Gauguina, jež míří do Paříže za evropským snem. Místo toho ji po příjezdu čeká prostituce, syfilis, zmar.

Klimáček přístupem k tématu využívá mnohé stereotypy a klišé o Evropě, ale i Evropanech a předsudcích, s nimiž se konfrontují. Franz v závěru hry křičí na Evu, že komunisty jsme si vybrali sami, tak co si stěžujeme. V rámci formy scénického čtení však tato strategie nevede k zamýšlenému ironickému až sarkastickému pohledu na předsudky v rámci evropského společenství. Nerozvinuté využití jednotlivých stereotypních představ dokládá nesoulad mezi Franzem a Ute, jež s rozhořčením odmítá jeho konstatování, že jsou krajané. Stejně tak Franzovo pohrdání Marcem vychází z již banálního, dosti obecného stereotypu o ne příliš vřelém vztahu Němců a Francouzů.

Hlavní téma zahrnuje láskyplné soužití pod křídly Evropské unie, avšak opět nerozehrané. Jednak každá z postav má svou vlastní prehistorii. Marek Cisovský interpretuje Franze jako zlomeného člověka, jemuž se hroutí manželství. Ute i Marc řeší předně své vlastní projekty Alfaeuropa a Starship Potěmkin. Ostravu vnímají jako nepřitažlivé prostředí, spojené pouze s prací, nabízející jedinou útěchu, vidinu cesty domů.

Klimáčkův text se Vůjtek s Krejčím pokusili osvěžit pro nás lehce pochopitelnými aktualizačními prvky. Z úst Evy zaznívají slova o povědomých charakterech, sebestředné postavě kdesi na hradě nebo člověku, co si koupil náš stát. Jde o pouhá fakta postrádající potřebnou razanci. Navíc téměř nesouvisejí s Klimáčkovým příběhem.

Eva postupně splývá s postavou, což Viktória Pejková dokáže, i v rámci možností omezených scénickým čtením, naznačit. Příjezd do Evropy představuje její konec. Franz ji znásilní. Do sadistických orgií se zapojí i ostatní postavy. Scéna, jež má být ostře sarkastickou reflexí všech disharmonických vztahů v rámci Evropy, postrádá vnitřní napětí. Působí zcela odděleně bez patřičného apelu.

Ambice nahlédnout křehkost vztahů uvnitř zdánlivě civilizované Evropy využitím zavedených představ a předsudků podmíněných historickým vývojem často i mimo evropské dění výrazně překračuje možnosti Klimáčkova textu. Scénické čtení v tomto případě neumožňuje přenést významy hry do dramatické podoby. I díky tomu je vyznění hry schematické a příliš jednorozměrné.

Aleš Kolařík