...a takhle si tady žijeme.
Nebyla by to Komorní scéna Aréna, aby pro návštěvníky festivalu nepřichystala představení související s prostředím Ostravy. Pro tentokrát se jedná o scénické čtení s příznačným názvem SADO (Láska v Evropě) podle dramatu Viliama Klimáčka zpracované tamním tvůrčím duem Ivan Krejčí (režie) a Tomáš Vůjtek (úprava a dramaturgie). Zároveň se jedná o novinku repertoáru, jelikož premiéra proběhla teprve 16. listopadu.
Na zcela jednoduché scéně se dvěma kulatými stoly a čtyřmi židlemi se rozehrává hořké a místy až absurdní drama mezi čtyřmi postavami, které se točí kolem zkoušení hry s názvem Nevinnost v jednom nejmenovaném ostravském divadle. Onen text ovšem v sobě nese exotický, ale zároveň xenofobní podtext, jelikož jeho hlavní hrdinkou je tahitská dívka, která odcestuje do Evropy a stane se zde prostitutkou. Zároveň každý z účinkujících je jiné národnosti a spíše představuje typ než charakter. Česká herečka Eva (Viktória Pejková) je naivní mladá dívka, která se snaží stát proti svým starším a již zkaženým kolegům. Ke zdůraznění, že umění je pro ni všechno, má její představitelka na sobě tričko s nadpisem „artist“. V naprostém kontrastu k ní stojí rakouský režisér Franz (Marek Cisovský), jenž už na vše rezignoval, nechybí mu cynismus, ale hlavně už vůbec ne egoismus. Sice mu umění leze na nervy, nebaví ho, ale jako správný „pseudointelektutál“ je ochoten se přetvařovat, což vystihuje i jeho stylizace, jelikož má přes krk omotanou šálu a nosí brýle. Dále zde vystupuje francouzský skladatel Marc (Šimon Krupa), jenž naopak srší tvůrčí energií, ale zároveň je to jakýsi alfa samec gentleman v sáčku. Jinakostí vůči této povedené trojici stojí ironická německá scénografka Ute (Tereza Cisovská), která nesnáší chlapy a je na ženský. Díky této výstavbě se jedná o jakési divadlo na druhou, při němž není nouzi o konflikty mezinárodního i osobního rozsahu. Každý vlastně toho druhého nesnáší a mimo jiné Ostrava se zde vyobrazuje jako zatracený prostor, ve kterém se musí každý pokusit přežít.
Přece jen jde o scénické čtení a tak jsou kulisy, zvuky a i některé dílčí události nahrazeny slovem, se kterými herci kooperativně disponují, ovšem nejen s nimi. Všem čtyřem aktérům daří držet polohy svého daného typu a jejich výkony jsou výsostně vyrovnané. Když to daná situace vyžaduje, nebojí se zveličovat tempem hlasu, ba co víc úmyslně využívají přehnaných gest, jak je tomu například při Franzově „nervovém zhroucení“, při němž Cisovský střídá křik se štkaním. Díky tomuto povedenému obsazení má SADO dynamický spád a ač trvá pouze cca 50 minut, odkrývají se pozadí jeho banální zápletky problémy sužující nejen českou společnost, jako je například právě již zmíněná xenofobie nebo nedůvěra k druhým. Zároveň divadlo samo sebe reflektuje a publiku odhaluje své slabiny, což činí scénické čtení ještě působivějším.
Petra Kupcová