Příliš opilí a víc už nic
Opilí v režii Lukáše Brutovského uvedení třetí festivalový den v Divadle 12 ukázali jednu zásadní věc: sílu Vyrypajevova textu, který zní, i když se s ním „mnoho nenadělá.“ Hra ruského autora Ivana Vyrypajeva vychází z jednoduché premisy, že opilí lidé říkají ta největší moudra. Nejbytostnější pravdy a nejintimnější sdělení tak padají z postav sťatých alkoholem jakoby mimochodem, nečekaně se vynořují ze špatně artikulujících úst a v čím zoufalejším stavu se nešťastníci ocitají, tím více objevují.
Tento princip je pro inscenování pochopitelně velice nebezpečný a zrádný. Hrát opilce není pro každého herce jednoduchý úkol, natož hrát ho po celou dobu trvání inscenace. A to se ukázalo i u Opilých Národního divadla moravskoslezského. Všech čtrnáct postav skutečně celou dobu hraje opilé, těžkopádně se potácí po scéně, padají jeden přes druhého, strhávají se na zem, mhouří víčka, přežvykují slova v ústech, kymácejí se ze strany na stranu, zkrátka předvádí veškeré potřebné znaky k rozpoznání člověka silně opojeného alkoholem. Některým se to daří více (David Viktora v roli Karla, Ondřej Malý jako Max), jiným méně (Sára Erlebachová jako Marta, Petr Houska coby Gustav, Vít Roleček v roli Mathiase, Robert Finta jako Gabriel nebo Anna Polcrová v roli Rózy). Většina hereckých výkonů se však zbytečně drží v této jedné poloze po celou dobu a působí teatrálně, nedůvěryhodně, přikládajíc exaltovaný důraz na promluvy, jejichž síla tkví ve své „mimochodnosti“ (například Markovo „Kdo se nebojí onemocnět tou posranou rakovinou, ať udělá krok vpřed,“ v inscenaci pateticky a naléhavě recitované do diváků).
Rozvržení hracího prostoru je příjemně jednoduché, na židlích v půlkruhu sedí herci, kteří po odehrání své scény uprostřed ostatních z jeviště odchází. Ztrácí se tak postupně v tmavé noci, během níž se celý příběh odehrává, aby se poté v druhé polovině všichni opět postupně navrátili a židle obsadili. Jediným scénografickým elementem na scéně je přitom kulatá svítící lampa, možná Měsíc, možná Bůh, který nad nimi bdí a který jejich ústy promlouvá.
Ačkoliv je mi tato skromná inscenační podoba sympatická, Opilí mě z hlediska režie a herectví nepřesvědčili. Nevím, jaké postavy Brutovského Opilí jsou, a co jejich ústy říká on. V průběhu představení jsem se několikrát přistihla, jak přestávám sledovat dění na scéně a pouze poslouchám Vyrypajevův text. Ten totiž skutečně odvrací pozornost od hereckých výkonů a strhává ji k sobě, promlouvaje k nám naléhavě o pravdě, štěstí, svobodě, přetvářce, násilí, obětování, upřímnosti, lži, egoismu, o smyslu lidského bytí spočívajícím v mezilidském kontaktu, v lásce. Představení se tak pro mě stalo spíše rekonstrukcí čtenářského zážitku a tato vzpomínka byla bohužel intenzivnější než představení samotné.
PS: Nedá mi to a doplním k zamyšlení genderový postřeh, který vzešel z úzkého debatního kroužku po konci představení, a který, ač pro mě nebyl při sledování klíčový, není opomenutelný. Je jím skutečnost, že všechna moudra zazní u Vyrypajeva z úst mužů (Mark, Lawrence, Gustav, Max), zatímco ženy jejich pokání a mesianismu pouze přihlíží. Je pravda, že v inscenaci bylo toto zdání podpořeno téměř výlučně plošným zobrazením žen jakožto hloupých zoufalých nán, oblečených i vystupujících velmi vulgárně.
Eliška Raiterová
