Divadélko chudých a bohatých

Byť od napsání Ostrovského hořké komedie Výnosné místo uplynulo již 163 let, její témata (korupce, snobismus, postavení ženy, sociálně-ekonomické rozdíly mezi lidmi a další) jsou natolik aktuální a nadčasová, že stále vyzývají divadelní tvůrce hru inscenovat. Stejně tak tomu je i v případě souboru činohry Národního divadla moravskolslezského, kde ke spolupráci byli přizván tandem z Komorní scény Arény, a to Tomáš Vůjtek (překlad a úprava dramatu) a Ivan Krejčí (režie), s nimiž se na inscenaci podílela kmenová dramaturgyně NDM Sylvie Vůjtková.

Jak již víme (nejen) z prvního dne OST-RA-VARu, Vůjtek si v již zmíněných tématech libuje, což dokazuje i jeho nejnovější autorská inscenace Po sametu a i v případě Výnosného místa je to víc než zřetelné. Program k inscenaci zahrnuje i rozhovor s Tomášem Vůjtkem, kde osvětluje, proč se rozhodl nejen text přeložit, ale také ho pro účely inscenací pozměnit. Zásahů se zde skýtá spoustu, ač už se jedná o přizpůsobení mluvy postav bližší dnešnímu publiku, nebo vyznění v podání Ostrovského pozitivního závěru. Nabízí se tak otázka, na kolik se jedná ještě o hru podle původního dramatického textu, nebo jestli spíše nejde o verzi Výnosného místa podle Tomáše Vůjtka. Domnívám se, že jeho rukopis je zde víc než dost zřetelný, jelikož jako i v jiných inscenací vzniklých podle jeho vlastních textů, vede politický apel na diváka, jelikož toto drama přizpůsobil českému prostředí a postavy (zvláště Višněvského, Jusova, Bělogubova) se nápadně chovají jako naši politikové a narážek na Andrej Babiše se zde objevuje víc než dost. Obávám se, a to i jako „fanynka“ Vůjtkovy tvorby, že někomu se ale tato přímočarost může omrzet, což soudím i dle některých reakcí během pauzy mezi první a druhou částí, kdy si někteří diváci stěžují, že tohoto politického apelování je už na divadle víc než dost, a že v tomto případě se nudí. Nicméně já tento počin oceňuji, jelikož se zkrátka domnívám, že takto neaktualizovat Výnosné místo by prostě nešlo, protože svým příběhem o vzestupu a pádu malého úředníčka Onisima Pamfiliče Bělogubova (Marek Cisovský) zkrátka na české prostředí pasuje.

Mnohem větší slabiny inscenace nalézám jinde, například co se týče výpravy. Scéna podle Milana Davida se drží jakési uměřenosti a je velice víceúčelová. Skládá se ze zadní pohyblivé stěny, před níž se různě disponuje s pár kusy nábytku, a prohlubně vepředu jeviště, která představuje bazén. Ovšem už zde se skýtá komplikace v případě změny prostředí, jež se děje před zraky publika, jelikož je doprovázeno tźv. bolestínskými šansony, které zpívá manželka bosse Višněvského (Lada Bělašková), čímž shrnuje atmosféru dané situace. Nicméně ač i sám Vůjtek v rámci rozhovoru zdůraznil, že tento výstup má své opodstatnění, dle mého názoru tato okatá varietní show nefunguje a spíše narušuje kontinuální plynutí děje, jelikož je zkrátka zdlouhavá a i bez ní lze pochopit, jaké naladění mezi sebou aktéři udržují. Kontra k jednoduchému prostředí stojí kostýmy podle Marty Roszkopfové, které jsou značně nesourodé a nemají jednotný styl, které na jednu stranu odkazují k sociálním rozdílům mezi postavami, ale zároveň působí jako maškaráda související s charaktery daných postav. Tato roztříštěnost mezi výpravou a kostýmy, kde se kombinují staré fraky a saka s jeansovými kalhoty, narušuje vizuální ucelenost navozenou promyšleným prostorovým prostředím.

Ovšem víc než dost překvapivé byly herecké výkony, zvláště v případě Roberta Finty v roli Žadova, při níž tento herec konečně dostal příležitost se projevit. Byť ztvárňuje postavu, která je velice naivní, morální a nese si sebou tak trochu úlohu obětního beránka, což zavání přehnanou deklamací, Finta v této poloze působí přirozeně a padla mu na míru, což je podstatný rozdíl oproti jiným jeho rolím například v inscenacích NDM Opilí nebo Naše třída. Finta v tomto případě má pod kontrolou svou mimiku, gest využívá střídmě a hlavně pracuje zdárně s tempem své mluvy, což jsem dříve v jeho výkonu považovala jako kámen úrazu. Ovšem své činí i fakt, že například kolegyně Michaela Gatialová v roli jeho ženy Pavly naopak působí dosti uměle a mluví dosti vyprázdně stejně jako Aneta Klimešová (její sestra Julinka), což byl zjevně režijní záměr, ale právě i tímto Výnosné´místo ztrácí svůj spád. Do polohy živého kýče stejně tak byla vnořena Marie Logojdová v roli Kukuškinové (matka Julinky a Pavly), u níž nelze pochybovat o pestrém výrazovém rejstříku, jak je tomu i u Jana Fišara jako Višněvského, nicméně právě její výstupy jsou zdlouhavé a únavné. Krejčí se tak zřejmě příliš snažil zdůraznit lživou povahu této postavy, že herečka je natolik nucena zřetelně přehrávat, až tato akcentace ztrácí smysl. V případě Marka Cisovského v roli Bělogobuva nelze sice taktéž pochybovat o jeho kvalitách, jelikož ač je kmenový herec Komorní scény Arény, i prostor jeviště Divadla Antonína Dvořáka ovládá, o čemž publikum přesvědčil i na minulém ročníku OST-RA-VARu v rámci Naší třídy. Nicméně i zde ho režisér vede zvláště v první části k nadměrnému, ale u něj komického přehánění a zveličování situace, ovšem opakovaný vtip přestává být vtipem, a tak repetice jeho „úřednických“ sketchů se postupně míjí účinkem. Na rozdíl ale od jiných zmíněných, v druhé části Cisovský naprosto otáčí a v roli již povýšeného Bělogubova je přirozený a pokud si to situace žádá, nějaké to vtipné gesto přece jen užije.

I přes to, že inscenace Výnosného místa oplývá řadou dílčích kvalit, nedokáži se zbavit pocitu, že právě ona zapadá mezi zde průměrné hraná představení v nynějším repertoáru. Zvláště pak za to může herectví, které až na pár výjimek (Finta, Fišar, Cisovský) je dosti křečovité a Ostrovského nosný text vyprazdňuje. Což je na škodu, protože Vůjtkova aktualizace a jeho autorský průnik do původního textu vytváří z Výnosného místa originální inscenaci se silným a nosným obsahem.

Petra Kupcová