Přežili jsme, můžeme začít znovu

Výnosné místo ruského satirika Alexandra N. Ostrovského nepatří k příliš uváděným hrám, avšak nabízí střet oportunistického, bezskrupulózního přístupu k životu předznamenávající tvrdý pád s morálně ušlechtilým životem paradoxně plným různých překážek znesnadňujících žití. Ostrovského hru přeložil a úpravami třetího dějství i závěru hry aktualizoval Tomáš Vůjtek. Umožnil rozehrát ostrou satiru namířenou proti všem prospěchářům využívajících svého postavení, na nichž parazitují bezcharakterní figurky shrbené až k zemi, aby se postupně prodraly na vrchol.

První překážka realizovat satirickou sondu naší společnosti skrze Vůjtkovu úpravu spočívá v rozlehlosti hracího prostoru. Scénograf Milan David v úvodní scéně ve vstupním salónu pracuje s téměř celou hloubkou a šířkou jeviště. Nejspíše naznačuje majetek, snad i postavení Višněvského. Pokud jde o záměr, tak viditelně znesnadňuje hereckou akci a oslabuje souhru.

Součástí Vůjtkovy aktualizace textu jsou písně inspirované normalizačními šansony i tvorbou 80. let. Opět se jedná o nedotažení nejspíše dobře myšleného způsobu jakým propojit dějství. Písně sice mohou odrážet témata hry, o nichž se má hrát, ale s děním na jevišti příliš neladí. Působí poněkud destruktivně jako pouhý podkres proměn scény.

Netřeba dodávat, že příliš rozsáhlý prostor oslabuje tempo hry prakticky až do přestávky, s čímž souvisí i druhá, mnohem výraznější překážka. Přílišná rozvleklost dialogů, jež však pouze neustále recyklují základní témata vyjádřená rozdíly mezi Višněvským a Žadovem. Řešení znamená zredukování prvních tří dějství, což by mohlo vést k zřetelnějšímu vývoji postav.

Určitým, ač nedokončeným, vývojem projdou v podstatě pouze Žadov Roberta Finty a Bělogubov Marka Cisovského. Cisovský dokázal alespoň naznačit kariérní vzestup a s ním spojenou charakterní proměnu podlézavého nedovzdělaného úředníka Bělogubova, jenž se vyšplhá po zádech svého nadřízeného Jusova. Žadovův životní princip nezávislosti na systému odhalíme ve druhé části, kdy obsluhuje Bělogubova v restauraci. Cisovský předvádí Bělogubovo sebevědomí nově získané společně s postavením, zatímco Fintův Žadov odolávající neustálým provokacím dělá svou práci.

Morální zkouška Žadova v závěru je třetí překážkou, protože mnohdy díky nedbalému vývoji postav působí nahodile a nemá očekávaný význam. Žadov díky čistému citu podlehne své umanuté ženě. Nakonec prosí Višňěvského o výnosné místo. Paradoxně přijde ve chvíli, kdy na Višněvského doléhají existenciální problémy díky podvodům. Jeho pád s sebou může strhnout i všechny na něj navázané postavy. Fintův Žadov přemáhá neustále svůj nesouhlas s podlézáním Višněvskému, ale nakonec vytrvá. Višněvský umírá. Tím jsou všichni zachráněni a nabízí se říci, že mohou začít znovu.

Ono by skutečně chtělo začít od začátku. Inscenaci Národního divadla moravskoslezského se zejména díky několika zmíněným překážkám nedaří využít potenciál Ostrovského celospolečenské satiry. Jde o základní konflikt mezi tím, zda se jedinec rozhodne být součástí zavedeného systému a užívat jeho výhod i za cenu ztráty důstojnosti či vydrží, žije navzdory pokroucené společnosti a má čisté svědomí. Kvůli problémům v dramaturgicko-režijní koncepci se nedaří zahrát satiru konfrontující diváka. Ostrovské hře by spíše slušel menší prostor umožňující propracovanější práci s postavami i revize textu v prvních třech dějstvích.

Aleš Kolařík