Zapomenutý příběh v Divadle Petra Bezruče

Nostalgický osudový životní příběh Zdeny Koubkové (později Zdeňka Koubka) se stal předlohou k inscenaci režiséra Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny v Divadle Petra Bezruče. Ten se rozhodl pojmout tento, bohužel, opomíjený příběh života Zdeny, držitelky rekordu v běhu, retrospektivně přes její vzpomínky, které zároveň sděluje reportérce prostřednictvím rozhovoru v roce 1935, kdy je Zdeňce 22 let.

V inscenaci se tak střídá několik časových rovin, a navíc vzpomínky za sebou nejdou chronologicky, ale podle pořadí položených otázek reportérky. Divák se tak dozvídá, čím se Zdena ve své sportovní kariéře tak proslavila, jaké bylo její dětství a dospívání mezi lidmi, kteří ji považovali za zrůdu. Příběh pak končí jejím odjezdem do USA a následnou operací. Nesmím opomenout, že některé scény jsou pouze smyšlené a dosazené do zmíněné biografie tak, aby byl divák emočně zasažen, v neustálém napětí s nostalgickým nádechem, a zároveň znechucen a šokován drsnou šikanou nebo znásilněním, které však pro tento případ nepředstavují žádné překvapení. Na druhou stranu některé chvilky působí vtipně a roztomile; Dianiška vytvořil tragikomický příběh, který diváka dojme, ale zároveň rozesměje.

První republika, swing, hudba, entusiasmus a nové možnosti pro ženy, jak se angažovat i v jiných činnostech, než jen v domácnosti… tak v čem je vlastně osud Koubkové tak specifický a zajímavý, že se ho někdo rozhodne uvést na prknech divadla? I ti diváci, kteří toto jméno nikdy předtím neslyšeli, hned na začátku mohou tušit, že Zdena je ve skutečnosti muž, kvůli chorobě o tom však nevěděla. Především v tehdejší době docela skandální problém, ke kterému se společnost stavěla kriticky a nenávistně, ale zároveň velmi aktuální téma i pro dnešní dobu, protože takoví lidé jsou v některých společnostech nebo konkrétně některými lidmi neustále odsuzováni a nenáviděni.

Dle mého názoru se každá složka inscenace vyvedla, sama jsem nenašla nic, co by mi vadilo nebo bylo špatně. Tvůrci opět využili prostorových možností divadla a pro inscenaci vytvořili jednoduchou scénografii; na vyvýšeném jevišti sportovní prostředí šatních skříněk a medaile, pod jevištěm pak běžecká dráha. S tím souvisí i dobové kostýmy, především sportovní, a hlavně hudba, která diváka přímo přesune v čase. Místy je bohatě využíváno různých efektů a lightdesignu k dosažení cílové atmosféry. Typickým prvkem jsou rychlé změny scén a prostředí, které dávají příběhu energičnost, pružnost, spád a dynamičnost.

Inscenace vyniká hlavně herecky, což jí dělá velmi kvalitní a úspěšnou. Postav v ní účinkuje hodně, takže herci často mění role. Hlavní postavu se inscenační tým rozhodl obsadit Jakubem Burýškem, což byl rozhodně krok správným směrem. Ten se do role hodí jak pohybově, tak fyzickým vzhledem. Navíc se mu podařilo ztvárnit roli ženy v mužském těle naprosto přesvědčivě a věrohodně, aniž by něco přehrával nebo předstíral. Divák mu celou dobu věří a Burýšek z role navíc nikdy nevypadne. Není tedy divu, že se dočkal okamžitého potlesku vestoje. Nesmím však zapomenout i na ostatní herce: Pavlu Gajdošíkovou, Markétu Matulovou, Ondřeje Bretta, Michala Sedláčka, Vojtěcha Johaníka a další, kteří díky svým výkonům a zapálením dali příběhu ten pravý šarm.

Celkově tedy hodnotím inscenaci pozitivně; spojením napínavého textu Dianišky, hereckých výkonů a tematického vizuálu diváky Divadlo Petra Bezruče opět nezklamalo, řekla bych dokonce překvapilo. Navíc aktuálnost toho tématu o nenávisti k lidem, kteří jsou „jiní“ než ostatní (homosexuálové, transgender apod.) dokazuje, že je potřeba o těchto věcech přemýšlet a nad problémem se zamyslet. I tito lidé totiž mají sny a životní cíle a v podstatě se od nás ničím neliší a neměli by být společností odsuzováni, tak jak se to stalo v případě Zdeňka Koubka.

Šárka Beníčková