A za velkými okny sněží…

Představte si, že do vašeho domu vstoupí neznámý člověk. Chová se přátelsky, sofistikovaně, pokorně a vzbuzuje důvěru. Nedá vám jediný důvod mu nevěřit a postupem večera se jen tak mimoděk začleňuje do chodu domácnosti, možná za chvíli zapomenete na to, že do ní vůbec nepatří. Podobný host se objeví u manželů Bettiny a Alberta, kteří zrovna procházejí těžkým obdobím manželské krize. Do toho přijíždí Bettinina matka Corrina, která si prý cizince sama pozvala, a situaci manželům rozhodně neulehčuje. Rodinná atmosféra se začíná zahušťovat. A venku je noc, velmi studená severská noc, za velkými okny sněží.

Německý dramatik Roland Schimmelpfenning se ve své hře Zimní slunovrat věnuje obyčejným lidským problémům na pozadí příchodu zvláštního hosta, který do běžného života postav sice téměř nezasahuje, ale svojí přítomností je dostává do nekomfortních situací, na které jsou nuceny reagovat. Každá postava přitom řeší své vnitřní problémy. Nefungující manželství, hledání lásky, rodinné konflikty, snaha o dodržení tradic, nenaplněné umělecké sny.

Základem celého textu hry jsou mluvené scénické poznámky. Postavy téměř po celou dobu popisují dění na jevišti a komentují své postoje a názory k probírané věci. Zpočátku jsou jejich promluvy oddělovány světelnými i zvukovými změnami, brzy si však divák přivyká a změny již nejsou potřebné. Herci se při promluvách otáčejí k divákům a díky mnoha perspektivám náhledu na příběh, které skrze tyto promluvy nabízejí, můžeme proniknout ještě hlouběji do vnitřního světa postav. Tyto okamžiky jsou i častým zdrojem komiky, například, když Bettina (Petra Kocmanová) komentuje chování svého manžela Alberta (Vojtěch Lipina) ještě před tím, než přesně vykoná, co předpovídala. Přes tuto divadelní zkratku divák jednoduše pochopí vztah obou manželů, vnímá každodenní rutinu, kterou zažívají a dokáže lépe porozumět konfliktu, který mezi nimi vznikl. Stejně tak funguje osobitá matka Corrina (Alena Sasínová-Polarczyk) hledající lásku v neznámém cizinci nebo charismatický malíř Konrád (Josef Kaluža), společný přítel manželů, který je zamilovaný do Bettiny a touží najít pravdu v umění. V dramatu vystupují i další dvě postavy, dcera Alberta a Bettiny Marie a Naomi, milenka Alberta. Nejsou ale přítomny na jevišti, jsou vytvářeny hereckými akcemi a stylizovanými promluvami postav. Marii na jevišti zpodobňují gestem hlazení po vlasech a telefonát Alberta s Naomi je jednou z nejvýraznějších scén Vojtěcha Lipiny, který celou konverzaci přehrává sám v koupelně před zrcadlem a striktně, ale zároveň nenásilně odděluje jednotlivé repliky pomocí stylizované herecké akce.

Postavy ve svých poznámkách komentují nejen dění na jevišti, ale i to, co má divák vidět na scéně. Samotná scénografie je proto minimalistická. Jednotlivé místnosti v domě například označují lepící pásky na zemi. Stejně jako si herci rozverně hrají s textem a jeho vyzněním, tak i scénografie není zbytečně popisná a nechává prostor pro divákovu fantazii. Schimmelpfenning v textu často zdůrazňuje zdánlivé detaily, které sice nemají pro děj význam, ale dokreslují atmosféru v domě. Z řečené poznámky kupříkladu víme, že na nepřítomné ledničce jsou magnetky nebo že byt je vybaven současném stylu, kde se „Ikea snoubí s biedermeierem“.

Závěr inscenace, ve kterém se Rudolf projevuje jako blíže nespecifikovaná postava, která se vynoří z hlubin minulosti, přenáší příběh ještě více do fantaskní roviny. Tvůrci divákovi nedávají přesné rozhřešení, jestli je Rudolf konkrétní historickou postavou nebo pouze všeobjímající ztělesněnou substancí všech uprchlých nacistů po 2. světové válce, kteří se po léta možná ukrývali kdesi v Paraguayi a nyní se vrací zpět.

Inscenaci Zimního slunovratu celkově vnímám jako nápaditou podívanou, kde nadměrná popisnost neretarduje děj, ale naopak mu dodává svižný temporytmus, a to především kvůli výborné souhře herců, kteří na sebe velmi dobře reagují.

Kateřina Vaněčková