V neutrální zóně

Inscenace Rádce Národního divadla moravskoslezského nabízí divákovi příběh o předním sovětském spisovateli Michailu Bulgakovovi (František Strnad), který dostane za úkol napsat oslavné drama o mladém Stalinovi. Bulgakov s úkolem nesouhlasí, ale nemá na výběr a brzy se dostává do pevných pout režimu. Situaci následně komplikuje sám Stalin (Vladimír Čapka), který se rozhodne Bulgakovovi pomoct s psaním dramatu a vymění si role. Stalin se stává dramatikem a Bulgakov rozhoduje o chodu státu.

Předloha Johna Hodga je příběhem o muži, který ve svém životě prochází velkým psychickým přerodem, získává nové perspektivy a zkušenosti, a to nejen na základě snových konverzací s nenáviděným diktátorem. Pod tlakem doby prožívá vnitřní morální dramata a zjišťuje, že svět není tak černobílý.

Zajímavým, i když ne zcela dořečeným, tématem inscenace pro mě bylo právě Bulgakovo poznávání. Po výměně rolí začínal rozhodovat o státnických věcech za Stalina, jenž byl zabrán do psaní hry.  Musel se vžít do role muže, který rozhoduje o osudech mnoha lidí, aniž by se s nimi na živo konfrontoval, a nést za svá rozhodnutí následky. Bohužel je ale Stalin v inscenaci postavou velmi neutrální a zůstává pouze známou ikonou s vhodným kontextem doby. Samotné téma výměny Stalina a Bulgakova tedy shledávám pro dnešní společnost spíše neaktuálním. Stalin ani Bulgakov nemají přímou spojitost s českým národem a i po větším zobecnění tématu na nadvládu režimu a postupnou deformaci zúčastněných, jinak nenacházím mnoho styčných bodů.

Ač jde o fantaskní komedii, je pojata velmi realisticky scénou počínaje a herectvím konče. Pouze v některých momentech její scénické provedení odkazuje k jejímu podtitulu groteskní. Děje se tak například ve chvílích, kdy postavy přicházejí nebo se schovávají ve skříních na jevišti nebo ve scéně, kdy lékař z pláště vytáhne velkou plastovou injekční stříkačku a „dává“ injekci pacientovi. I stylizace herectví je zde zvláštně rozpolcená. Herci většinou hrají značně realisticky a způsob jejich hraní se nemění ani ve snových scénách, ve kterých se Bulgakov setkává se Stalinem. V inscenaci to totiž kvůli tomu chvílemi vypadá tak, že Stalin nebyl pouze výplodem Bulgakovovy mysli a doopravdy se spojil se spisovatelem, aby mu dal cennou lekci.

V inscenaci se hojně využívá točny, na které jsou rozmístěna jednotlivá dějiště. Nejčastějším dějištěm inscenace je Bulgakovův byt, který tvoří místnost, která je první půlce představení zaplněna na sobě naskládaným zašlým nábytkem, především skříněmi a židlemi. Prostor působí velmi neuspořádaným téměř až převráceným dojmem, kovová vana a manželská postel jsou postaveny kolmo k podlaze a herci je v první půli využívají ve stoje. Rozmístění skříni a ostatního nábytku může být metaforou psychicky rozpolcené mysli Bulgakova, kterému je ještě kromě toho diagnostikována nevyléčitelná nemoc. Když se jeho zdravotní stav zlepšuje, pomalu se mění i prostor jeho bytu. Ve druhé půlce inscenace je místnost uklizena a uspořádána jako klasický obývací pokoj. Dalším dějištěm inscenace je prázdná místnost pro vyšetřovatele NKVD, kam několikrát Bulgakova dovedou a vyslýchají. Poslední prostor na točně tvoří spletité schodiště, které nikam nevede, a v inscenaci není téměř vůbec využito. Působí spíše dojmem, že se zbylé místo na točně muselo zaplnit. V mnoha případech je i točna spíše rušivá a změny scén se zdají být až zbytečné. V předním plánu jeviště se podélně táhnout koleje, pomyslné hranice mezi reálným a fantaskním světem.

První půlka inscenace působí jako dlouhý úvod bez gradace, ve druhé se dramatičnost až nelogicky prudce zvedá. Jako by se tvůrci snažili „dohnat ztracený čas“ emočně vypjatým herectvím, což ale ve výsledku působí spíše přemrštěně a vyumělkovaně. I hlavní postava Bulgakov projde rychlou změnou charakteru, kterou nelze téměř postřehnout. V první půli inscenace vehementně odmítá hru psát, po přestávce je však najednou mnohem svolnější a hra za pomocí Stalina vzniká velmi rychle. Kdy se tato proměna v postavě udála, už se ale nedozvíme.

Kateřina Vaněčková