Nenašli, rádcové moji

Národní divadlo moravskoslezské představilo první den Ostravaru inscenaci textu britského dramatika Johna Hodge Rádce v režii Janusze Klimszy. John Hodge, známý spíše než jako dramatik svou filmovou tvorbou (scénář ke kultovnímu snímku Trainspotting), vycházel při psaní hry ze dvou skutečných dějinných postav: Michaila Bulgakova a Josefa Stalina. Inspirován reálnými událostmi, které tyto dvě osoby svedly dohromady, napsal Hodge fikci, která ovšem vyrůstá právě z reálného kulturně-politického kontextu sovětského Ruska 30. let. Tak jako tomu bylo ve skutečnosti, i v Rádci začne Bulgakov psát hru o Stalinově mládí, a tak jako ve skutečnosti, také tato hra ho bude stát život.

Janusz Klimsza umisťuje Rádce do víceméně dobového časoprostoru rozkládajícího se na rozlehlé točně Myronova jeviště. Těžištěm scény je Bulgakovův pokoj plný skříní a kredencí, hustě vyskládaných vedle sebe, mezi nimiž se tyčí také manželská postel a vana obrácené nastojato. Bulgakov se ženou Jelenou tak spí vleže. Scéna se pokouší oprostit od realistického stylu a vytváří místo, na němž se nedá v klidu odpočívat, v němž se noční můry zjevují ve skříních a opět v nich náhodně mizí. Místo, ve kterém ožívají kostlivci ve skříni: Stalinovo Rusko. Bohužel fantaskní povaha scénografie není vyvážena v ostatních komponentech inscenace, Rádce jakožto celek je ke své škodě v prostředcích, které volí, velmi přímočarý a názorný: od kostýmů, jakými jsou například uklízečka výslechové místnosti se zástěrou od krve nebo Stalin s pumpkami v holinách, šedým knírem a všudypřítomnou fajfkou, až k hereckému a režijnímu ztvárnění.

Většina postav Rádce je uchopena takovým přibližně realistickým herectvím, které v několika případech kamsi uskočí (žoviální hopsající Stalin, když říká Bulgakovovi o podepsaných rozsudcích smrti, nebo doktor vrážející do léčeného Bulgakova pupkem, stylizovaný celý vyloženě komediálně). Klíčovou otázkou ale zůstává, kým tyto postavy jsou a co nám nabízejí? Vidíme je zobrazené velmi očekávatelně po vzoru textu, oddanou manželku Jelenu, zakomplexovaného vyšetřovatele NKVD, ale jsou to charakteristiky načrtnuté naprosto obecně, držící se celou dobu této jedné typové polohy, bez jakékoli výraznější interpretace. A nejproblematičtěji komplikace pochopitelně vyvstává u hlavních postav, u Bulgakova a Stalina.

Stalin Vladimíra Čapky objevující se z bočního portálu působí jako strýc, co právě vylezl na zápraží chalupy, aby si zabafal. Postava se jeví jako něco mezi karikaturou a pokusem o věrný model do muzea voskových figurín, chybí jí nápad, dynamika, a setkání s Bulgakovem, osudová událost, jež rozpohybuje všechny události navazující, je tak velmi mdlé, bez napětí. Také postava Bulgakova je problematická. Zatímco v celé první části pozorujeme utrápeného nešťastníka vláčeného systémem, po přestávce už Bulgakov náhle bodře plácá Stalina po hlavě a společně pracují na hře. Co Bulgakova ke spolupráci přesvědčilo a kde mi to jako divákovi uniklo? S chybějící výraznější interpretací jde ruku v ruce chybějící motivace postav, ale vedle toho také bohužel chybějící fantazie a chybějící rytmus. Rádce se tak ve dvou a čtvrť na točně trochu potácí odnikud nikam, utopený vzadu na jevišti, ne dost silný na to, aby doputoval do hlediště.

Eliška Raiterová