Mandragora

V rámci letošního festivalu Ost-ra-var Komorní scéna Aréna uvedla jako svoji první inscenaci Machiavelliho klasickou komedii Mandragora. Už samotný příběh o zkažené morálce, podvodech a neřestech svádí k experimentům nejen v oblasti textové, ale i vizuální a interpretační. Režisér Ivan Krejčí zasadil příběh do moderního prostředí, čemuž napovídá i design kostýmů navržených Martou Roszkopfovou.

Neměnná scénografie Milana Davida uvádí diváky do prostředí klasické Itálie s kavárenským stolkem uprostřed jeviště, kde se většina děje odehrává. Zajímavým prvkem je dvanáct barevných dveří umístěných kolem jeviště do půlkruhu, které slouží k příchodům a odchodům herců, a zároveň slouží jako vchody do různých florentských domů nebo místností. Větší část těchto dveří herci využívali pravidelně, ale některé zůstaly nevyužity, a sloužily tak spíše, dle mého názoru, jen na doplnění scény nebo na okrasu.

Samotný zevnějšek hlavního protagonisty Kallimacha (Šimon Krupa) připomíná sebevědomého playboye, který si jde za svým za každou cenu. Moderní až stylizované oblečení sice vystihuje charakter této postavy, ale herecky není úplně přesvědčivý a divák mu jeho postoje dostatečně neuvěří. Naopak jeho umírněnější druh Ligur (Michal Čapka), který je zároveň hybatelem děje, se do své role hodí a o jeho vychytralých taktikách pak nikdo nemůže pochybovat. Radikální a absurdní změna charakteru Lukrecie (Viktória Pejková) je zdůrazněna změnou kostýmu z nevinných do odvážných šatů sebevědomé a nespoutané ženy. Některé kostýmy působí parodicky a ironicky, což se však k celkovému pojetí příběhu hodí.

Po textové stránce jsou přidány vtipy a narážky Ligura, který si z celé situace spíše utahuje a vysmívá se lidské hlouposti. Na oživení jsou přidány i krátké písně, ty se však do inscenace moc nehodí. Musím dodat, že inscenace místy pokulhává a ztrácí rytmus občasnými zdlouhavými promluvami, ale celkový dojem to úplně nenarušuje.

Celkově se toto pojetí renesanční komedie, dle mého názoru, povedlo i díky svému aktuálnímu a nadčasovému tématu a jak píše samotná Aréna, diváci vlastně neví, jestli se smát nebo plakat.

Šárka Beníčková