Mezi realitou a fikcí

Jednu z největších výzev při inscenování Bulgakovova románu Mistr a Markétka představuje několik linií příběhu, jež se navzájem proplétají a ovlivňují. Dramatizace Kateřiny Menclerové, vycházející z překladu Aleny Morávkové, příhodně využívá divadelních kvalit románu umožňujících rozčlenění do plynulého sledu dílčích obrazů.

Jednotlivé scény mají charakter revuálních výstupů, což zvýrazňuje jejich fantasknost oscilující mezi realitou a fikcí. S postupným vývojem dění vzniká prostředí, v němž se hraje. Scéna Lucie Labajové se zprvu omezuje na vyvýšené dřevěné molo s lavičkou a mansionem ukrývajícím kiosek na patriarších rybnících. Přidáváním dalších mansionů vznikají nové lokace psychiatrické léčebny, Berliozova pokoje, Markétina bytu či kanceláře ředitele varieté. Na koncentrované ploše tak máme jedinečnou možnost sledovat několik paralelně rozehrávaných mizanscén. Odstranění stěn mezi mansiony po přestávce vytváří jednolitý prostoru pro potřeby výrazných scén jako galaplesu u Satana pojatém jako defilé přízračných postav či mytických výjevů s Pilátem Pontským a Ješuou Ha-Nocrim. Ke scéně ukřižování a následného smíření Piláta s Ješuou nedochází v tomto prostoru, ale na hlavním jevišti, kde zůstává kříž s tělem proroka i po skončení dění.

Režisér Alexandr Minajev využívá kombinace estrádních, varietních či tanečních postupů k odlišení významových rovin románu. V kombinaci s extatickou až mystickou hudbou Ivana Achera pracuje Minajev s atmosféričností i rytmem inscenace, jež se stává inscenačním principem zachycujícím zběsilé řádění Wolandovy suity v Moskvě třicátých let. Orientaci usnadňuje i propojení blízkých postav osobou jednoho herce. Lukáš Melník je tak zároveň mistrem, ale i jeho variantou v příběhu o Ješuovi Ha-Nocrim Matoušem Lévim.

Menclerové a Minajevovi se daří demaskovat lidskou povahu odhalením temného alter ega v každém z nás. Činí tak mnohdy komediální a hravou formou, jež zesiluje hrůznost proměny třeba v případě výstupu dvou baletek tančících Labutí jezero. Nejdříve spolupracují, ale poté do sebe začnou různě vrážet, až se téměř zabijí. Stejný princip platí u literátů soupeřících o uvolněné místo po Berliozovi. Základní prvek inscenace představuje neustálé stírání rozdílů mezi realitou a fikcí. Nejzřetelnější je tento přístup v případě kostýmů Davida Janoška. U Wolandovy suity dotvářejí nadpozemský charakter a démoničnost postav. Řadoví Moskvané postupem času stále více připomínají přízraky. Rozdíl mezi pozemským a nadpozemským se nepřetržitě relativizuje.

V hereckých projevech členů Wolandovy suity rozeznáme expresivitu výrazu v kombinaci s hravostí a virtuozitou. Nejblíže této poloze je Ondřej Brett. V roli Korovjeva neustále energicky diriguje téměř veškeré davové scény. Norbertu Lichému se daří zachytit Wolandovu nejednoznačnost spočívající v tom, že jej nemůžeme vnímat pouze negativně. Pavla Gajdošíková si velice zdatně poradila se zlomovou přeměnou v divoženku, díky níž může zachránit svého Mistra a podařilo se jí vystihnout pravý naturel Markétky, jež by kvůli záchraně Mistrova života neváhala otrávit kritika Latunského, a to ještě před svojí proměnou.

Divadlu Petra Bezruče a inscenátorům se podařilo elegantně vyrovnat s velmi náročnou strukturou Bulgakovova románu. Díky využití divadelního potenciálu textu a příhodné dramatizaci Kateřiny Menclerové umožňující přehledně nahlížet jednotlivé příběhy, vznikl prostor proniknout do nitra lidských duší skrze balancování na hraně mezi skutečným a fiktivním.

Aleš Kolařík